Z toho pocitu prázdnoty, který popisujete, mám pocit, že vaše plány možná vznikají hlavně racionálně – tedy „z hlavy“. Často je to způsob, jak jsme se naučili fungovat a zvládat život. Někdy se ale může stát, že se při tom postupně odpojíme od svých skutečných potřeb, pocitů nebo sami od sebe. Pak se člověk snadno ocitne v roli „silné, výkonné a úspěšné navenek“, ale uvnitř může prožívat prázdnotu, únavu nebo nespokojenost. Často jde o způsob fungování, který souvisí spíše s režimem přežití než s opravdovým vnitřním naplněním. Mnoho lidí si nese přesvědčení, že jejich hodnota závisí na tom, zda splní očekávání druhých, podají výkon nebo vše zvládnou. Tyto vzorce si často přinášíme z původní rodiny — z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali a učili se, co znamená být „dost dobrá“. Ve chvíli, kdy začneme vytvářet vlastní vztahy, rodinu nebo hledat svůj vlastní způsob života, ale někdy zjistíme, že to, co nám dříve pomáhalo obstát, nás dnes spíše vyčerpává a vzdaluje od spokojeného a autentického života. Doporučila bych Vám začít zkoumat, jakým způsobem jste byla vychovávaná a v čem se tehdejší zkušenosti podobají tomu, jak žijete dnes. Ne proto, abyste hledala chyby, ale abyste lépe porozuměla sobě a tomu, co skutečně potřebujete.

Možná jste se už jako dítě naučila, že jediný způsob, jak se vyhnout nepříjemným pocitům, konfliktu nebo nejistotě a získat alespoň trochu pocitu bezpečí, kontroly či přijetí, bylo udělat to, co druzí chtěli. Za přizpůsobení možná přicházela odměna — klid, pochvala, blízkost nebo méně napětí. Naopak říct „ne“ často nepřipadalo v úvahu, a možná za něj dokonce přicházel trest, odmítnutí nebo nepřijetí. A tak jste se naučila přizpůsobovat, vyhovovat a fungovat podle očekávání druhých. V dětství to mohlo být velmi důležité a možná i potřebné pro přežití v prostředí, ve kterém jste vyrůstala. V dospělosti ale někdy zjistíme, že tento způsob fungování už nám neslouží. Můžeme si kolem sebe nevědomky vytvořit prostředí nebo vztahy, ve kterých druzí využívají toho, že si neumíme nastavovat hranice nebo říkat „ne“. A ve chvíli, kdy se začneme ozývat a chránit svůj prostor, může přijít odpor, nepochopení nebo nesouhlas. Nastavovat hranice a učit se říkat „ne“ je ale dovednost, kterou je možné postupně rozvíjet. Malými kroky, s respektem k sobě i k tomu, kde se právě nacházíte. Současně se často začne proměňovat i okruh lidí a vztahů kolem vás — protože lidé, kteří si vás skutečně váží a respektují vás, budou respektovat i vaše hranice a vaše „ne“. Pokud při tom teď zažíváte velmi silné, náročné nebo zahlcující pocity, může to být důležitý signál, že stojí za to se tomuto tématu věnovat hlouběji. Budování zdravých hranic, úcty k sobě a bezpečí ve vlastním prožívání je proces — a dá se krok za krokem učit.lůlů

Vypadá to, že se snažíte být hodný a zároveň máte strach, že když se otevřeně vyjádříte, dojde k nedorozumění, budete působit jako „ten špatný“ nebo zažijete odmítnutí. Jenže ve vztahu není cílem vyhnout se neshodám. Důležité je učit se vzájemně si rozumět — a to někdy vede i přes konflikty, neporozumění nebo nepříjemné rozhovory. Právě tím se postupně buduje blízkost a důvěra. A někdy to chce čas. Nemusíte hned vědět, jak na to. Podstatné je rozhodnutí něco změnit a začít na vztahu vědomě pracovat — hledat cestu k lepšímu porozumění sobě i partnerce. Dobrým začátkem může být podívat se nejdřív na sebe: odkud pramení váš strach z odmítnutí a obava, že budete vnímán jako „špatný“. Práce s tímto strachem může být klíčem k otevřenější a bezpečnější komunikaci ve vztahu.